Petrklíče

(Prvosenka jarní)

Prvosenky patří k prvním jarním poslům. Mají něžně žluté květy a jsou milou ozdobou našich luhů a hájů. Povstaly prý z otisků zlatých klíčů, jimiž svatý Petr odmyká nebeskú bránu.

Nemyslete, že svatý Petr má lehkú službu. Víte dobře, že je strážcem u nebeskej brány a to néni enom tak. Ve dně v noci musí vartovat, aby mu do nebe neproklúzly duše hříšné, darebné. Svazek zlatých klíčů, co něma odmyká nebeskú bránu, z ruky ani neodkládá.

Jednú po obědě šly na něho dřímoty. Sedne na stoličku, a že si trochu pospí. Sotva přivře oči, už na bránu búch! búch! buch! Pohlédne škvírú v bráně a povídá: „Aha! Tetka Maruša z valašských kotárú opustila zem a letí k nám do nebe.“

„Počkej!“ volá na ňu, „hned ti odetknu.“

Chvílu to trvalo, protože tych klíčú je sedm.

„Ti se pojistili!“ myslí si tetka Maruša, ale vtom se brána otevřela a tetce se tak zamhlilo v očách. Světlo vedle světla, všady samá palma, varhany hrajú a kde pohlédla, tam se třepotal anděl. Stála na prahu a pohnút se nemohla.

„No, poď dál!“ povídá svatý Petr, „ať možu zatknút. Pořád mně tu obcházajú duše zlé, darebné, a enom číhajú, jak by se prosmýkly do nebe.“

Tetka vešla a enom tak vydechla: „Ale vy to tu máte! Tak mě oči přecházajú.“

„No, šak se ohledíš. Zvykneš si!“ svatý Petr na to.

Tetka chvíli hledí a potom povídá: „Tož máte to tu velice pěkné, ale já bych nemohla pořád enom hledět na tú parádu. Já su zvyklá dělat. Měli byste tu nejakú prácu pro mě?“

„No, neco se najde,“ usmíval se svatý Petr, „možeš třeba drhnút péří.“

„No, to bych byla opravdu ráda! Při draní se dobře povídá. Nekdy nás sedávalo kole stola aj dvanást a řeč se nám netrhla.“

„Vím, vím! Šak ste také kdekoho probraly. Ani mě ste nevynechaly.“

„No, co bych zapírala!“ přisvědčila tetka. „Také byla o vás řeč. Máte přecej na starosti počasí a nekdy ste nám dělal všecko jak naschvál.“

„Ja, milá tetko Marušo,“ bránil se svatý Petr, „kde bych mohl všeckým vyhovět! Jeden to chce tak a druhý jináč!“

„Máte pravdu, svatý Petře! Ale už bych neráda zdržovala. Na koho se mám obrátit, aby mě uvedl na své místo?“

„Svatá Rozára se tě ujme. Tá má na starosti vás, starší ženské.“

Už, už chtěla tetka odcházet, dyž v tom jak dyby si na neco zpoměla. Svatý Petr si toho všíml a povídá:

„Tak se mě zdá, tetko Marušo, že máš ešče neco na srdci. Tož pověz!“

„Nechcu pomlúvat,“ začala tetka, „ale přecej mě to nedá. Neráda bych, aby vám tu udělali nějakú neplechu.“

„Kdo?“ trhnul sebú svatý Petr.

„Ale! Dvá chlapi od nás. Jak sem letěla do nebe, ohlédnu se a vidím, že za mnú letijú ešče dvě duše. Zpomalila sem a vidím, že je to Francek Otýpkú a strýc Vaňhara. Měli už také na mále, dyž sem odcházela. Povídám jim: „Chlapi, velice si netrúfajte! Vám svatý Petr sotvá nebeskú bránu odetkne. Enom v hospodě ste vysedávali a na prácu ani nemákli. Nechali ste za sebe dřít ženské.“

Ale chlapi se enom uščuřovali:

„Nech neodetkne! Tetko Marušo, nepožaluj na nás, ale my zme si udělali šperháky. Šak se nejaká chvílka najde a my si něma nebeskú bránu odetknem. Svatý Petr mosí také nekdy odskočit stranú – no, a už zme tam.“