Mor na Zálesí

Za starodávných časů zuřil hrozný mor na Luhačovském Zálesí. Moc a moc lidí pomřelo od toho moru ve Velkém Ořechově, Kaňovicích, Ludkovicích, Biskupicích i Luhačovicích.

Jeden řeznický tovaryš z Velkého Ořechova vyšel po snídaní ven a uviděl šedou mlhu, která se vznášela ve vzduchu – takový malý mráček. A ta mlha přešla kolem něho a vsoukala se do vosí dírky v dřevěném domě. Tovaryš říká: "Když tam chceš být, tak si tam dlúho pobuď!" a vzal dřevěný klínek a zatloukl pevně to mračénko v té dírce a potom smolou pořádně zamazal. Mor v tu hodinu přestal.

Tovaryš pak šel do Vídně na zkušenou a až za několik let se vrátil. Když přicházel k Ořechovu, šly před ním tři vysoké hubené ženy a nesly na ramenou kosy. Dvě z nich kráčely rychle, ale ta třetí byla chromá a nemohla jim stačit. Ony se jí posmívaly, že na ni nikdo nezbude, že ony všechny lidi svými kosami posekají, jenom co najdou ten morový mráček, ale že nevědí, kam se jim schoval.

Tovaryš zůstal jako opařený. On dobře věděl, kde je mor uvězněný. Vtom se k němu obrátila ta chromá žena a povídá: "Synku, pones mi na chvilku kosu, je těžká a já su chromá."

Tovaryš se zdráhal. Pochopil, co je to za ženy, tak se ho zmocnil strach.

"Jenom mi vezmi tu kosu a nic se mne neboj, tobě já neublížím," vyzvala ho znovu, "možná ti aj dobře poradím."

Krvi byste se v něm nedořezali, ale vzchopil se ten tovaryš a srdnatě si hodil kosu na rameno. Zpomalil, aby mu chromá stačila a aby ty dvě před nimi neslyšely, co si budou říkat. Pak mu chromá smrtka polohlasem začala vykládat: "Kdo by věděl, kde se nachází to morové mračénko, musí byt velmi opatrný. Je nebezpečné."

"A kdyby chtěl, aby ho ty dvě nenašly, co má udělat?"

"Musí vzít flaštičku, nabrat do ní luhačovské slanice a ten mráček do ní vpustit. Slanica mor zahubí. Potom pevně zašpuntovat a zakopat hluboko do země v lese na takovém místě, kde slunko nesvítí, kohút nezpívá, blesk nešlehá a čas nepřibývá. No, podaj mi kosu, už jsi doma."

Tovaryš se podívá a opravdu, právě stojí u domu, kde uvěznil mor. Chtěl poděkovat, ale neměl komu – žena se ztratila.

Až teď s ním hrůza zatřepala. Ale věděl, že musí rychle učinit, co mu smrtka poradila, aby ty druhé dvě mor nenašly. Vypil řádný kalíšek slivovice a šel si koupit flaštičku. Nabral do ní slanice a zavolal jednoho hospodáře, aby mu pomohl. Vytahoval klínek z dírky a hospodář přitom pevně přitiskoval flaštičku k otvoru. Naráz to zahučelo a slanica ve flaštičce se šedě zakalila. Tovaryš ji rychle zašpuntoval a za chvilku se slanica vyčistila – byla průzračná. Vzali flaštičku, našli to místo v lese a hluboko ji zakopali.

Když se vrátili, byli tak unavení, že spali tři dny a tři noci. Po probuzení jim lidé vykládali, že celým Ořechovem chodily dvě ženské a klepaly na všechny dřevěné domy a volaly: "Mráčku, mráčku, kde jsi?" Mráčku, mráčku, ozvi se!"

Ale nic nenašly a odešly s nepořízenou. Od té doby mor pominul a víc už neřádil.