Kdybychom se neviděli...

A máme to za sebou. Týden vánočního volna, někdo i víc, svátky pokoje a míru, silvestrovské veselí a první dny v novém roce, od kterého si tolik slibujeme.

Ne, nebudu se pouštět do hlubokomyslných úvah ani do věšteckých předpovědí. Jen chci připomenout jev, který změny letopočtu pravidelně provází. Téměř masově si před posledními svátky v roce přejeme štěstí, zdraví, dárky pod stromeček, nezřídka i bujaré oslavy v posledních hodinách končícího roku. Také Boží požehnání, jistotu v práci a podnikatelské úspěchy.

Potřásáme si rukama, kde se dá. V dílnách i u kancelářských stolů, v supermarketech mezi regály, jen tak na ulici a dokonce i v místech označovaných jako sociální zařízení. A pro jistotu začínáme známým úvodem: "...tak kdybychom se neviděli..." Jako bychom chtěli jeden druhého ujistit, že svoji gratulační povinnost určitě splníme nezávisle na prostoru a čase. Ať se stane, co se stane.

Jenže při tom vznikají i roztodivné situace. Tak třeba s kolegou Václavem. Před hodinou si s námi ještě intenzívně třepal pravicí před bránou podniku, aby nám zakrátko zopakoval totéž při náhodném setkání před známým výčepem. Samozřejmě se stejnou úvodní větou. Nebo Jožka. Dopoledne se dojatě loučí u píchaček a odpoledne nám jakoby nic přidá své vinšovací repete u kádě s vánočními kapry. A jistě by to zopakoval třeba potřetí, jen kdyby měl příležitost.

A což takový Tonda ze Starého Města? Rozcházeli jsme se v Otrokovicích na nádraží, hovořili o všem možném, a když mu přijel vlak, loučil se s námi ještě z otevřeného okna vagónu. A zase s tou kouzelnou formulkou pro případ, kdybychom se snad už neviděli. Jako by nás osud, jen pár hodin před štědrovečerní večeří, měl zanést někde na Slovácko.

Vánoční a novoroční přání mají svoji tradici a půvab. Už léta jsou vlídným prostředkem komunikace mezi lidmi, vyjádřením zájmu o dobro toho druhého. Jen by se z nich neměla vytratit ta původní srdečnost a upřímnost, ono vzácné koření lidského žití.