Kapitola desátá
Vypátrat zaběhnuté psy, na to byl Ondra mistr. Věděl přesně, ve kterém stavení v Povalech mají psy pány, ve kterém psy slečny a konečně ve kterém psí paničky. Věděl to nejen o Povalech, ale také o usedlostech pod lesy na samotách. Tam bylo nejčastěji možno najít honicí psy.
Každý pes, i honicí a dobře vycvičený, někdy ve svém životě zjančí.
Prostě sedne na něho touha po svobodě a tu, aniž co komu řekne, práskne do bot. To tajemný pud mu našeptá, aby se zařídil sám pro sebe, aby si sám lovil i sám pojídal chutné maso. Prostě se sebere, uteče do polí a odtud do lesů. V polích honí koroptve a zajíce, v lese třebas i vysokou. Má–li takový zdivočelý pes štěstí, uživí se několik dní sám, pakli ovšem nepřijde na mušku hajnému, který s ním nesmí mít a ani nemá slitování.
Nemá–li pak tulácký pes štěstí a pocítí hlad, uchýlí se do nejbližšího stavení, kde se buď nad ním smilují, nebo ho vyženou.
Lidé se častěji smilují, než aby ho odkopli od prahu. A tu, jestliže se nepřihlásí skutečný majitel, pes brzy v novém domově zdomácní a začne být věrným novému pánu.
To všechno Ondra dobře věděl. Věděl však také, že i láska na první pohled je v psí povaze. Pes se setká na ulici s nějakým člověkem, třebas i pobudou, zavrtěním ocasu se s ním seznámí, přilne náhle k němu, a jestliže ten člověk je neodpovědný a psa neodžene, pes s ním jde třebas až do třetí vesnice nebo na konec světa.
Tu už je hledání těžší. Po takovém psu obyčejně nezbude ani památka, když náhoda nepřivede na jeho stopu.
Všechny tyto psí vlastnosti musil mít Ondra v dobré pamětí, chtěl–li brzy přijít na stopu Rektorysova foxteriéra a získat tak sto korun na zakoupení nových hodinek.
Nejprve se vypravil k majitelům, aby vyšetřil, za jakých okolností pes zmizel. Bylo mu sice ukázáno několik fotografií slečny Lejdy (tak se totiž foxteriér jmenoval), byla mu sdělena i cena psa, kterou si majitel odhadoval na osm set korun, neboť foxteriér měl vynikající rodokmen, sepsaný na čtyři stránky, potvrzený razítky a snad i pečetí (toho si ovšem Ondra dobře nevšiml), ale o tom, jak se ztratil, nevěděli nic.
Říkali: "Zmizel – jako by se byl propadl do země."
Něčím však přece jen Ondru potěšili. Slíbili, že mu padesátikorunu přidají, jestliže Lejdy přivede. Přilnuli prý k tomu hodnému pejsku a nesmírně si ho zamilovali.
Ondra by raději užuž přilnul k těm sto padesáti korunám. Přece však naděje je víc než vůbec nic.
Odcházel tedy potěšen.
Další jeho cesta vedla k hajnému Davidovi.
Věděl, že hajný je liška podšitá a že nutno na něho jít chytře. Vymyslil si tedy, že má nemocnou tetu, která věří v jeden lék a tím je psí sádlo. Snad pan David v poslední době zastřelil nějakého psa a mohl by tetě poskytnout trochu vzácného léku.
Hajný hleděl z počátku na Ondru nedůvěřivě. Ale Ondrova tvář vyhlížela pravdomluvně a jeho oči hleděly tak vážně, že se srdce hajného přece jen obměkčilo.
"Mám, hochu, trošku mám. Není sice čerstvé, v poslední době se škodní psi po lese nepotulují, ale není také starší než půl roku a dobře poslouží. Počkej chvilku…"
Opravdu za chvíli donesl jakousi mastnotu, pečlivě zabalenou v papíře a vzkázal tetě přání brzkého uzdravení.
Ondra nevěděl, tropí–li si z něho pan David legraci, či zda to myslí vážně. Celou věc si naprosto vymyslil. O psím sádle jako léku neměl ani ponětí a teď si je nese. Pro jistotu slušně poděkoval a zmizel.
Za nejbližším rohem praštil s balíčkem do příkopu a rozesmál se na celé kolo.
Co chtěl, věděl však. Lejdy nebyla zastřelena.
Teď zbývalo vyzvědět, kam asi pes zmizel. To byl nemalý úkol a na ten Ondra sám nestačil. Rozhodl se tedy zorganizovat výzvědnou službu. Za tím účelem oběhl ve vsi deset důvěryhodných známých kluků, které povýšil na vyzvědače, a zaplativ předem dvěma z nich po dvacetihaléři a osmi po desetihaléři, svěřil jim úkol poptati se v okolních vesnicích, zda tam Lejdy nebyla viděna.
Samozřejmě, že jim dokonale psa popsal, ba dokonce ukázal i fotografii, kterou si u Rektorysových vypůjčil, poučil je také, jak se pes jmenuje. A když chytřejší namítali, že Ondra chce lehce vydělat sto korun, ochotně jim polovičku z případného výdělku přislíbil.
Desetihaléř, slíbená odměna a čestný úkol rozplamenily odvážná srdce pánů kluků tak, že se rozběhli jako šipky.
Ovšem Ondra si nepředstavoval, že kluci budou brát svůj úkol tak hrozně vážně a do všech důsledků. Ještě neuběhlo ani půl dne a již mu jeden z hochů přivedl jakéhosi opelichaného jezevčíka, který se novému pánu vzpíral tak, že se zdálo, že se na provázku uškrtí. Marně se vyzvědač dušoval, že skutečně slyší na jméno Lejdy a že jest zcela podoben tomu černobílému psu, kterého mu Ondra ukazoval na fotografii. Ondra byl brzy hotov. Přeřízl provázek, potom dupl na jezevčíka, a když začal utíkat, poslal za ním ještě jeden z dobře mířených kamínků a po jezevčíkovi se jen zaprášilo.
"A teď hledej dál, nebo vrátíš deset haléřů. Za tak špatnou práci tě platit nebudu," pohrozil Ondra malému hrdinovi, který se již domníval, že si vydělal padesát korun.
Podobný případ se opakoval i s jinými kluky. Ba dokonce jeden z nich přitáhl i mladého bernardýna, psa jako tele, s velkými tlapami a chlupatýma ušima. Bernardýn je dobrák, sám podle svého psího uvážení poznal, že to, co se s ním provádí, je asi nesmírná legrace, a proto radostí skákal, vrtěl ocasem a štěkal, roztomile nemotorný, dovádivý a ochotný zúčastnit se každé lotroviny.
Když byl Ondrovi představen, projevil takový zájem o něj, že nadskočiv předními tlapami objal Ondru kolem ramen, až ten chtě nechtě musil si sednout na zadeček uprostřed silnice.
Tak to tedy nešlo. Ondra totiž brzy zjistil, že kluci projevují jen klamnou horlivost. Kde byl prostě nějaký pes, o němž se dalo předpokládat, že nekouše a je bez dohledu, uvázali jej vyzvědači na provaz a hajdy s ním k Ondrovi.
Tu tedy musel Ondra zakročit. Od těch, u nichž ze zkušenosti poznal, že nejsou s to vyplnit úkol, vybral zpět desetníky (pokud je ovšem již neutratili), těm zbývajícím pak přislíbil větší odměnu a přesně jim určil jména nedalekých vesnic, které mají prohledat.
Kluci se však opět vrátili s nepořízenou. Po Lejdy nebylo ani stopy.
Ondra začínal mít těžkou hlavu. Nechytal jen Lejdy, chytal také sysly a dvěma pánům se těžko slouží. Měl tedy práce a starostí moc a moc.
Přesto však oběhl již řadu pasekářských stavení, usazených kolem lesů, a všude se vyptal, zda neviděli psa s čtyřstránkovým rodokmenem. Nevěřil sice, že by mazlíček Rektorysových utekl k lesu. Takový miláček, který spí doma na polštářích a umí chodit jen po rovné cestě, nepoleze přece do houští a na oranici. Nechtěl však vyloučit žádnou možnost.
U pasekářů nepochodil.
Co teď?
Vypravil se tedy sám do několika blízkých vesnic. Vyptával se každého, koho potkal, ptal se v hospodách i na faře; marně. Lejdy zmizela ze světa a byla trvale nezvěstná.
Ondra už v duchu udělal kříž nad Lejdy i nad sto padesáti korunami. Pouze před Jendou a Vaškem se naparoval, že stopu zachytil, jenže to dá ještě chvíli práce, než bezpečně zjistí, kde pes je.
Pomoc mohla přinést jen paní náhoda.
Chodil tedy na sysly a čekal, až se s tou paní potká. Sysli posilovali jeho víru. Téměř slepě lezli do ok a každého dne jich byla pěkná hromádka. Ondra však neustále pokukoval za roh, odkud se asi paní náhoda zjeví.
A náhoda skutečně nepřicházívá jen v knihách, ale i v životě a od toho je náhoda, aby přišla tehdy, kdy se nejméně nadějeme. Přichází–li s dobrou, budiž pozdravena.
Ondra se právě bavil novým přepočítáváním syslích ocásků, které již měl pečlivě svázány po deseti a chtěl je odnést, aby si pln pýchy vyzvedl stejný počet korun, když tu zaskřípala vrátka a s křesťanským pozdravem se jimi protáhla stará, shrbená, vrásčitá babička s krosnou.
Ondra ihned poznal kořenářku Hatlánkovou a radostně se k ní rozběhl.
Byla to dávná známá, známá od nejútlejších Ondrových let. Častokrát mu vykládala pohádky, a když byl větší a víc chápal, všelijaké příběhy z lesů, ve kterých žila, sbírala byliny a připravovala mastičky a lektvary pro choré lidi.
Babička Hatlánková však nenosila jen sušené léčivé byliny. Také všelijaké rosolky a kapky na užívání a z těch nejsladších vždycky dávala Ondrovi ulíznout.
A co znala všelijakých příhod ze světa! V každé vesnici, jíž prošla, měla známé lidi, téměř přátele. Pověděla noviny, jinou novinu vyzvěděla, všechno, co slyšela, pečlivě ukládala v hlavě a sdělovala dál v jiné vsi. Byla tedy takovým netištěným kalendářem a dovedla vyprávět tak živě, jako by v něm byly i obrázky.
Ondra ji hned obskakoval, pomohl sundat krosnu, mléko jí přinesl, vůbec projevoval radost nad tím, že babičku vidí.
Však se mu také hned začala odměňovat. Dala napít rosolky, špetku kýchacího prášku nasypala a plným proudem se rozpovídala.
Ondra seděl, ani nedýchal. A babička vyprávěla a vyprávěla.
A tu Ondru napadlo: "Což Lejdy, neviděla snad babička někde Lejdy?"
Ihned se jí také zeptal. Popsal jí psa, vylíčil, jak byl skvělý a krásný, s čtyřstránkovým rodokmenem a nesmírné ceny v penězích.
Babička se zamyslila. Její oči zapadly jako do minulosti. Chvilku seděla strnule, ale pak záporně zakývala hlavou.
Ne, potkala a viděla mnoho psů, ale Ondrova pěkného psa nikde neviděla. A tak krásného psa – by si přece musila všimnout na první pohled.
Poslední naděje byla ta tam.
"Jestliže babička kořenářka o Lejdy neví, pak opravdu už je Lejdy někde zakopána," myslil si Ondra.
Babička však přece jen ještě něco dodala.
"Ve Vrbicích – je to tři vesnice odtud – chovali sice v hospodě zaběhnutého psa, ale to nebyl vůbec pěkný pes, byl asi prašivý. Celý ostříhaný, jen nožky měl chlupaté. Měl takový ostrý čumák, válečkovité tělo a dosti vysoké nohy. Vyhlížel neladně. Ani pěkně barevný nebyl. Jen bílý a černý."
Ondra zbystřil uši.
