Pobudové
Jistě bych se podivil, kdyby mi někdo řekl, že můj přítel Václav jeví neobvyklý zájem o krvelačné vrahy a bohapusté lupiče, kteří za temných nocí provozují své krvavé řemeslo. Neřekl bych nic, nebudu přece pomlouvat, pomyslil bych si však: "Jak hluboko klesl ten hodný chlapec! Tak hluboko, že z nezdravé romantiky se obdivuje činům lotrů, neznajících při vraždění a loupení mezí a nezasluhujících proto nejmenších ohledů!"
Ustaň, vypravěči, a přiznej se, že jsi to ty sám, kdo má odedávna o takové pobudy velký zájem. Tak velký, že již hraničí s vášní a manií.
Nebylo tomu vždy tak; za svých chlapeckých a jinošských let jsem byl dalek toho, abych se obdivoval lstím a úskokům, s jakými prováděli své zločiny. A najednou mě to posedlo, objevil jsem v sobě vášeň pátrati po jejich životosprávě, studovat jejich spády a úskoky a vyhledávati jejich skrýše. Náruživě rád jsem se zúčastňoval výprav, sledujících jejich vyhubení.
Na omluvu musím uvésti, že můj zájem dostoupil vrcholu, když jsem měl zbojníka jistě na mušce. Ale kolikrát se mi to přihodilo? Snad jen dvakrát nebo třikrát v životě!
Po prvé jsem je zahlédl za krásné zimní noci v severní Bosně. Lovil jsem při kraji lesa, vlastně ani nemohu říci, že jsem lovil. Byl jsem bez psa a jen jsem se seznamoval s neznámým krajem. Les byl řídká tyčkovina a pod ní horská louka. Tyčkovina přecházela v hluboký hvozd a někde vysoko nade mnou v planinu. Na pomezí lesa a louky jsem přišel na novou, dosud mi neznámou stopu. Nebyla to ostatně ani stopa, byla to široká brázda ve sněhu a v ní mnoho nejasných otisků spárků.
Zamyslil jsem se nad ní; byl jsem teprve několik měsíců v Bosně a v Čechách jsem něco podobného nikdy neviděl. Nevěděl jsem to, co vím dnes, co znám od mnoha, přemnoha let a co je mi tak milé. Byla to stopa černé.
Zvěř sešla s planiny až k loučce, zůstala stát v tyčkovině a neodvážila se vystoupit na volné prostranství. Vrátila se do vysokého lesa a šla jak obvykle v řadě za sebou. Proto ta příznačná brázda pro stopy černé na sněhu.
Že jsem nepoznal stopy, nebyla má jediná chyba, dopustil jsem se ještě chyby mnohem horší: sledoval jsem stopy v domnění, že nemohu zbloudit. Brázda vede z tyčkoviny do hlubšího lesa, odtud do starého hvozdu a snad až do planiny. Jak bych mohl zbloudit? Jsem–li na hřebenu nebo na vysokém svahu, jistě uvidím s výšky nějakou vísku nebo chatrč, a to ještě dříve, než mě překvapí soumrak. Vím pak, kam se mám na noc uchýlit.
Moje úvaha měla jen tu vadu, že jsem nebyl v hustě zalidněných Čechách nebo na Moravě, nýbrž v Bosně, skoro pod samým pralesním pásmem.
Brázda, o níž jsem tušil, že pochází od tlupy nějaké zvěře, mě oslepila a zbavila rozvahy. Sledoval jsem ji s beraní umíněností, stoupal jsem stále do vrchu. Vinula se svahem jako had a čím výše jsem stoupal, tím slabší byla vyhlídka do kraje. Prodíral jsem se hustým, neproniknutelným houštím a nad hlavou se mi rozpínaly bělostné baldachýny zasněžených obrovských buků a dubů.
Bylo již pozdě večer, když jsem dosáhl hřebene, ale nikde ani světýlka. Měsíc, na štěstí v pokročilé první čtvrti, prokukoval mezi kmeny a mě již dávno přešla chuť sledovat neznámé stopy. Bylo mi jasno, že jsem zbloudil, a věděl jsem, že se odtud dostanu jen náhodou. Šel jsem nazdařbůh stále hřebenem a znenadání jsem stál nad kolejí, vyjetou neokovanými selskými saněmi.
Teď mi bylo lehčeji, někde na blízku musí být chatrč – jeli z ní do lesa pro dříví. Sledoval jsem novou stopu v naději, že vbrzku zaslechnu lidské hlasy nebo psí štěkot. Nezaslechl jsem nic, a proto jsem se vracel kolejí zpět. Snad leží chatrč někde za mnou.
Ve večerní mlze, prozářené měsíčním svitem, jsem zahlédl před sebou malé světýlko, tak maličké jako svatojanská muška, a zaslechl skřípot opánků na namrzlém sněhu. Konečně se setkám s lidskou bytostí, někdo jde směrem ke mně a kouří smotku, nasazenou v dlouhé špičce. Počkal jsem na pozdního chodce a skoro současně zazněl z našich úst onen přátelský, dobromyslný pozdrav jihu: "Dobar večer, kako ste?"
Potřásli jsme si pravicemi, navzájem se ujistili, že jsme zdrávi a že se nám oběma vede dobře a již jsem vykračoval po boku sedláka Milana Jovanoviče, ozbrojeného jen dobrou sukovicí, k jeho chatrči na svahu.
Nešli jsme dlouho, když se můj průvodce, jehož sluch byl mnohem vytříbenější než můj, zastavil a položil prst na ústa na znamení, abych se po ničem neptal a jen tiše stál. Skoro současně s jeho znamením jsem zahlédl to, co on již dávno slyšel přicházet. Přes cestu před námi se přenesly nehlučně tři šedé stíny. Byli to první lupiči bosenských hvozdů, první démonové horských planin, jež jsem v životě potkal. Šli těsně za sebou a jakoby úzkostlivě ve stopách prvního. Šli rychle a zcela tiše. Pobudové.
Podivil jsem se, odkud Jovanovič věděl, že se nám naskytne vzácné divadlo; ale teprve v chatrči mi řekl, že tušil, že se s lupiči sejde. Nesetkává se s nimi v tuhé zimě po prvé; dnes zaslechl z planiny podezřelý zvuk a to mu postačilo. V rozčilení z nočního svého bloudění jsem tento zvuk přeslechl.
Vzplanul jsem hned napoprvé. Šedí lupiči, sídlící v neproniknutelných houštinách a rozervaných, nepřístupných skalách, vzbudili již při prvním setkání můj živý zájem; čím lépe jsem je pak rok od roku poznával, tím více se můj zájem stupňoval. Objevovati jejich skrýše a místa odpočinku pod prastarými, vichřicemi vyvrácenými duby a v hlubokých, mlázím porostlých vývratech bylo právě tak zajímavé, jako sledovati jejich noční potulky. Prozrazovali svou přítomnost zelenavým světlem malých dvouplaménkových svítilen, rozsvěcovaných jakoby za mlžným sklem. Nikdy jsi nevěděl, kolik jich prošlo strání nebo svahem, šli přesně ve stopách svého vůdce.
Za dvě desítiletí, prožitá na Balkáně, a za sedmnáct let na karpatských poloninách jsem měl dosti příležitosti, abych se s nimi seznámil, a teprve přesídlení na Moravu k trvalému pobytu mne vyléčilo z mé vášně.
Ani se mi nechce říci, že vyléčilo. Netoužil jsem po takovém vyléčení. Má náruživost skončila prostě tím, že na Moravě nežijí a neřádí šedí lupičové, krvelační vrazi, démonové pralesů, strží a planin – vlci.
Jsem člověk sdílný a snad by ani nebylo správné, kdybych všechny své zážitky s vlky vzal s sebou do věčných lovišť. Není jich tak mnoho, aby vás jejich líčení unavovalo, a mezi mladými myslivci najde se snad mnohý, jenž při mých vzpomínkách půjde radostně se mnou do balkánských planin a na karpatské poloniny. Doufám v to tím spíše, že se našemu dorostu asi sotva naskytne ona možnost zážitků, jež se naskytla starší myslivecké generaci.
Poslechněte si několik vzpomínek starého myslivce, vzpomínek, které mu nikdy nevymizí z paměti.
Tak nemohu zapomenout na onu krásnou noční sanici z Bosenské Gradišky do Banjaluky, při níž jsem se po druhé setkal s vlky. Jako ve skutečnosti vidím i dnes onen táhlý, zalesněný svah nad Klašnicí a ještě dnes slyším úzkostlivé frkání náručního koně a vidím, jak se plaší a vzpíná podsední, když se na zasněženém svahu objevily zelené uhlíky – světla vlků – a nočním tichem doléhalo k nám se stráně příšerné vytí.
